Náš malý vinařský příběh začíná roku 1997. Děda opouští ve svých 53 letech velkovýrobní vinařskou sféru a plní si svůj sen. Zakládá vlastní vinařství v Kobylí – Vinařství Tomčala.

To je od roku 2003 plnohodnotným rodinným podnikem zaměřujícím se na výrobu kvalitních přívlastkových vín. První úspěchy nejen z velkých soutěží a výstav na sebe nenechávají dlouho čekat. Hlavními hybnými silami jsou děda Petr, babička Blažena a jejich dcera Petra.

Kromě vyhlášení války špačkům tu však je od samého počátku jeden velký problém. Reprodukční bilance vyznívá zcela negativně z pohledu udržení vinařské tradice v naší rodině – 3 dcery a Max. Max je pes. Nejistota z budoucnosti vinařství je neustále cítit ve vzduchu a s přibývajícími roky se stupňuje. Bude vinařství pokračovat až děda skončí? Za jakých podmínek? Má smysl ještě investovat? A co říkat zákazníkům?

Poslední záchranou tak mají být vnuci. Od svých 12 let jsem pravidelně jezdil na brigády. Bez nějakého hlubšího smyslu. Prostě si jen vydělat na poflakování. Práce mě většinou bavila. Do Kobylí jsem dojížděl z Hustopečí. Tohle město si moji rodiče vybrali jako útočiště. Byl jsem měšťák, a to mi bylo také neustále u prarodičů naznačováno. „Tož tady se maká, to není jak život ve městě.“ Nebo „Kdybyste tady vyrůstali, už možete dávno vinařit.“. Hrozně se mi to protivilo a nebavilo mě to poslouchat, ale na poflakování bylo.

S postupem času a přibývajícím dědovým věkem byla situace stále napjatější. Moje názory nebyly brány moc vážně. Byl jsem přece člověk z venku. Představa, že bych jednou byť jen trochu vinařil nepřipadala v úvahu. Naopak jsem se poohlížel jinde.

Vše změnila výsadba vinohradu. Vinohradu, který mně moji prarodiče vysadili v mých 20 letech. Předaná zodpovědnost zamíchala kartami. Nikdo mi neříkal, co a jak udělat, vše bylo na mě. Moje chyby, moje ztráty. To mě bavilo. Nastražená past sklapla a klapla.

Ihned jsem věděl, jak s vinohradem naložit. Chci z hroznů vyrábět burčák, který bude stát za to. Při mém studování v Brně jsem viděl spoustu prodejců s pochybnými tekutinami na pultě. A nejen tam. I na velkých vinařských akcích. O to víc mě štvalo, když si někdo něco podobného koupil. Kvůli lidem.

První burčák spatřil světlo světa roku 2016 na Burčákových slavnostech v Hustopečích. A chutnal. Byl to velký impuls v rozdělané práci pokračovat. Od Burčákovek se každým rokem objevujeme na nových místech a přinášíme nové formy, jak k Vám náš burčák dostat. Vždy ale s ohledem na kvalitu a zachování standardu, na který jste u nás zvyklí. To je pro nás základ všeho.

Letos nás můžete nově spatřit pod značkou TOŽ BURČÁK!. Ta symbolizuje čistotu, respekt k přírodě a místním zvyklostem a v neposlední řadě také lásku, kterou do výroby burčáku vkládáme. Může to znít jako klišé, ale my to tak vážně cítíme. To jsou naše hodnoty.

Hlavní jádro burčákového týmu na letošní rok tvoří bratr Dominik, teta Petra, přítelkyně Nicole a samozřejmě babička s dědou. Především díky nim mohu dělat něco, co mě naplňuje a kdykoliv si přijít pro radu.

Těším se na každé jedno setkání s Vámi v letošním roce. Tož na zdraví!

Patrik, vnuk Petra Tomčaly